Digitální konzum-část 1

Statisíce hudebních souborů, tisíce filmů, Internet jako gigantický zábavní park a stále se doplňující jukebox. Království nekonečných rozkoší pro uši a oči. Čistý sen konzumu a zapomnění. Nadbytek kapitalismu se spojuje s pravidly rovnostářské představy po komunistickém ráji na zemi. Lévyho představy z poloviny 90. let o zrodu kolektivní inteligence v kyberprostoru nabyly své realizace. Kooperace je skutečně možná na základě směnného obchodu. Obavy Arthura Krokera v podobe virtuální trídy, chystající se ovládnout svobodnou síť se asi nenaplní. Pokud však nepovažujeme za onu virtuální třídu ty, kteří nechtějí na síti vydělávat, ale pouze vlastnit.

Analogie mezi virtuálním a reálným je možné nalézat na všech úrovních sociálního kontextu. Zvláštní paralely se objevují v souvislosti s druhem konzumace, pro který se zatím nevyvinulo speciální označení, ale soukromě jej označuji za digitální. Tento způsob hromadění čistých mediálních obsahů s minimem nadbytečných materiálů (obalů, nevyužitých částí média,...) roste s rozšířením peer-to-peer sítí.
Předpokládám, že nikdo dnes nevěří autorům filesharingových programů, že konají v rámci dobra, tedy za účelem šíření kreativního ducha výkonného umělce a bez ohledu na vydavatelské společnosti. Ano, Asociace fonografického průmyslu je bezesporu globálním nepřítelem diktujícím pravidla hry a především cenu. Nicméně, kdo kdy nakupoval na tržnici „značkové“ zboží je potom schopen ocenit kvalitu. I když i to je relativní. Pamatuji si, jaké zmatení ve mně vyvolala loňská několikadenní návštěva Istanbulu, kdy jsem jednotlivé části města rozlišoval podle jejich značkovosti, respektive ceny jednotlivých produktů. Hodnota značky byla rozlišitelná snad jen díky sekundárním podpůrným prostředkům životního stylu, které byly tlumočeny prostřednictvím podpory prodeje v podobě reklamy a designu obchodů. Jaký byl rozdíl mezi trikem Dolce & Gabana v „chudé“ a „bohaté“ čtvrti? V té první šlo pochopitelně o kopii, v druhé byl nabízen originál. Rozdíl nebyl ani tak v materiálu nebo provedení, ale pochopitelně pouze v ceně.
U digitálních „kopií“ a originálů je tato hranice mnohem rozmazanější. U kopií žádná cena nerozhoduje, protože v podstatě neexistuje. Vše digitální umístěné na síti je totiž zadarmo. Pokud je naše touha vlastnit oblíbený film na DVD omezována pouze cenou jeho nosiče, pak „čistá“ data vzniklá jeho kompresí a přenesením na Internet nelimituje už vůbec nic. A právě ona touha vlastnit je tolik silná...