Digitální konzum-část 2

Současná konzumní společnost se dostává na křižovatku. Globální trh s produkty zábavního průmyslu (hudba, film, počítačové hry) nabývá obrovských měřítek. Ceny jdou závratně dolů, ale ještě stále nějaké existují. Výše naší investice do konkrétního produktu nás stále limituje v touze hromadit a archivovat. Těžko se s něčím, co nás stálo peníze, loučíme. Neznám nikoho, kdo by svoji sbírku DVD, na něž se stejně už nedívá, hodil celou do popelnice. Znám však spoustu lidí, a počítám mezi ně i sebe, kteří jsou bez rozpaku schopni smazat gigabyty filmů a hudebních souborů dvojitým kliknutím. Přísloví lehce nabyl, lehce pozbyl nabývá v digitální době nesnesitelně lehkých úkonů. Jak říkal Nicholas Negroponte: Bity jsou bity, jsou bity. Nic neváží, jsou nehmotné. Hromadění hmotných statků pozbývá v naší současnosti smyslu. Jak mohou být nějaké statky hmotnými, když nic neváží? A když nic neváží, jak si jich mohu vážit?
Zvláštní je případ applovského přehrávače iPod. Magazín Wired mu ve své internetové podobě věnuje minimálně dva články týdně. Přišel dokonce s označením životní styl iPod a podporuje slogan Celý váš život v jednom přehrávači. Někomu to může znít poněkud smutně.
Úložný prostor 40 GB není zajisté konečným, nicméně už teď pojme několik tisíc skladeb. Orientace mezi nimi prostřednictvím malého displeje je poměrně obtížná. Zvláštní je nový přehrávač Apple iPod Shuffle, ten na displej rezignuje zcela, zařízení prostě žádný nemá. A i když důvodem k jeho absenci je především snížení nákladů na jeho výrobu a tedy i prodejní cenu, jde o zajímavý fenomén. Apple totiž tohoto nedostatku využívá a Shuffle propaguje sloganem Život je náhoda. Prostě něco vám do sluchátek vždycky hrát bude. Spojíme-li dohromady oba slogany, vytvoří se nám vskutku zvláštní obraz o novém životním stylu: Všechno, co máme rádi se nám vejde na miniaturní plochu, je lehce nahraditelné a navíc nemá vážného smyslu, protože stejně jsme se k našim radostem dostali jen náhodou. Fenomén iPod se tak stává skutečně symbolem doby, v níž se vše velmi rychle mění a naše vzpomínky se fragmentují na základě náhody. Tak trochu existencionalistický přístup se sklony k zenové filozofii, v níž vše je pomíjivé. Tomu napovídá i design samotného přehrávače, minimalistický skvost na procházku zenovou zahrádkou.
Před lety jsem se radoval nad vítězným tažením formátu mp3 celosvětovým Internetem. Ironicky jsem říkal, že díky faktu zmenšení souboru z 6O MB na 5 MB dojde v budoucnu k zániku kamenných obchodů s hudbou a na jejich místech vyrostou relaxační městské zóny, třeba parčíky. Mrzelo by mě však, kdyby „díky“ formátu divx (a jeho mutacím) zmizely z center měst kinosály. Pořád si myslím, že film je určen v první řadě ke konzumaci v kině a je sdíleným zážitkem. A ne sdíleným souborem. Pochopitelně námitek k tomuto tvrzení může být celá řada, např. ten, že pokud sleduji film na počítači s partičkou přátel, jde stále o kolektivní prožitek. Ano, to je určitě pravda, nicméně otázkou zůstává zda k takovýmto způsobům konzumace stále ještě uměleckého díla dochází. Zda veškerá vyvinutá energie nekončí u aktu bezplatného získání filmu z Internetu a jeho uložením na disk? Rozšiřování nikdy neshlédnuté gigantické sbírky...
Abych se však vrátil k onomu digitálnímu konzumu a tedy i proměně našich spotřebitelských návyků. Domnívám se, že záplava odhmotněných dat toulajících se Internetem nás může postavit před otázku: Když mohu mít VŠECHNO zadarmo, k čemu mi to bude? Peněžní hodnota našich radostí je tím jediným, co může omezit naše touhy a neučinit život náhodou beze smyslu. Paradoxně je tedy onen nedigitální, „klasický“ konzum obranou před záplavou spolu nesouvisejících zážitků v podobě chladných bitů. Ať tedy dál funguje konzum tak, jak jej známe. Chraňme si naše spotřební návyky a hromaďme hmotné statky! To co máme před očima, obsahuje vzpomínky. Nenechme si je dobrovolně smazat.